Proč při výběru střední školy často chybujeme

Kateřina Málková, zakladatelka Smart Course
kariérový kouč a trenér
30. září 2018
doba čtení 8 minut
Začátek nového školního roku je za námi, v žákovských se objevují první známky, i když občas nejsou tak příznivé, jak bychom chtěli. Duch prázdnin ještě vítá v hlavách žáků posledních ročníků základních škol, tomu doposud napomáhalo velmi letní počasí. Zdá se, že soustředění na studium pořád něco brání. Ve svých myšlenkách teenageři jsou někde jinde, pouze rodiče a učitelé se je snaží vrátit na zem a připomínají o tom, že je potřeba se zamyslet nad výběrem střední školy. Známky z 8. ročníku mohou významně ovlivnit kvalitu střední školy, na kterou se dostane teenager, na prostředí, ve kterém se bude formovat jeho osobnost, ale také jeho profesní identita.

Jak přimět teenagera se soustředit na prospěch a podpořit ho ve výběru správné školy?

Jsem máma 13letého teenagera a jako mnoho dalších rodičů se svým synem řeším stejný problém a zároveň tvrdím, že v současné době k výběru budoucího povolání je nutné přistupovat jinak.

Většina dětí ví, kterou školu chtějí studovat, ale...

Nám, rodičům, se může zdát, že naše děti nemají problém s výběrem. Nakonec na střední školy jdou početně slabší ročníky, školy se přetahují o uchazeče. Existují statistiky, které říkají, že většina děti už v 8. třídě celkem ví, kterým směrem se vydat. Ale to je jenom zdání.

V rodině otázky vzdělání řeší maminky počínaje školkou a až po střední školu. Tátové na rodičovských schůzkách bývají výjimkou. Samozřejmě to neznamená, že otázka profesní volby dětí táty nezajímá. Problém je spíše v tom, že naše generace maminek je velmi zodpovědná a rozhodná. Skutečně se zajímáme o vzdělání, jsme schopné se dohadovat se školami o individuálním přístupu, jsme vnímavé vůči potřebám našich dětí, pozorujeme jejich vývoj od malička, podporujeme je na každém kroku, přihlašujeme do různých kroužků, zajímáme se o poslední trendy ve vzdělání a snažíme se najít kvalitní školu, která je připraví na život, protože chceme, aby naše děti byly šťastné.

Najednou v 8. a 9. třídě náš názor přestává být dogmatem, teenager přichází se svým rozhodnutím, s nějakou školou nebo oborem, který jak on nebo ona si myslí, je pro něj ten pravý. Pokud nemáme námitky, pomáháme svému potomkovi s výběrem alternativy, s přípravou k přijímačkám, protože tato zkouška je složitý a stresující úkol, s kterým se teenager nesetkal doposud.

Toto je samozřejmě z našeho pohledu ideální varianta. Ne vždy to probíhá bez konfliktů, obzvlášť když jeden z rodičů s vybraným směrem nesouhlasí, ať už z jakéhokoli důvodu. V tomto případě teenager je schopen se vzdát svého směru a začít hledat kompromis. Velmi často to dělají slečny.

Všechno se ovšem může odehrávat i jinak. Výběr školy může doprovázet nejistota, teenager nemusí mít nějaké výrazné talenty, anebo může mít dobrý prospěch z různých předmětů, nebo mít různorodé zájmy, které není jednoduché přiřadit ke konkrétnímu oboru. V tomto případě se rodiče aktivně zapojují do procesu volby, obvykle mají svůj názor, například že teenager potřebuje čas na rozmyšlenou a v tom mu pomůže nějaké všeobecné vzdělání. Vyhledáváte informace, jdete na veletrh středních škol, na dny otevřených dveří a podle sympatií a kritérií úspěšnosti společně něco vybíráte.
Každý druhý žák střední školy již v průběhu studia ví, že se učí něčemu, co ho celkem nezajímá, ale maturitní vysvědčení je cíl, kterého je potřeba dosáhnout. V druhém ročníku vysoké školy s vybraným oborem není spokojeno 57 % studentů.
V tu chvíli se nám zdá, že je všechno v pořádku. Důležitý úkol je téměř splněn – dítě půjde na střední školu, nejlépe takovou, která mu podle našeho názoru poskytne dobré vzdělání a zajistí budoucí profesní uplatnění. Realita není tak příznivá, jak se to zdá na první pohled. Tvrdím to, protože se opírám o statistiky spokojenosti s vybraným oborem a následné uplatnitelnosti ve vystudovaném oboru jak mezi studenty středních škol, tak i mezi vysokoškoláky, a samozřejmě vycházím z vlastní zkušenosti práce s teenagery. Tyto statistiky nejsou moc povzbudivé. Díky svému analytickému vzdělání a manažerskému pohledu se pokusím ukázat spojitosti, o kterých obvykle málokdo mluví.

Každý druhý žák střední školy již v průběhu studia ví, že se učí něčemu, co ho celkem nezajímá, ale maturitní vysvědčení je cíl, kterého je potřeba dosáhnout. Polovina absolventů středních škol pokračuje ve vysokoškolském studiu, a tam jsou statistiky ještě horší. V druhém ročníku s vybraným oborem není spokojeno 57 % studentů. Ale to také ještě není všechno, protože ve vystudovaném oboru zůstává pouhá třetina absolventů středních a vysokých škol.

Mimochodem procento zaměstnanců absolutně spokojených se svým uplatněním je ještě menší – 19 %. S největší pravděpodobností tito lidé jsou spokojení také i se svým životem. To vyvolává spoustu otázek. Zastavme se u jedné z nich – k čemu potřebujeme takové vzdělání? Dáváme děti do škol, aby získávaly vědomosti, aby si vybraly správný obor, našly dobrou práci, pak dobrého partnera, aby měly všechno v pořádku. Ale v praxi se odehrává úplný opak.

Vzdělávací systém nepřipravuje na změny

Problém je v tom, že se příliš soustřeďujeme a spoléháme na existující systém a na vlastní rodičovské cíle a tak doslova vyléváme vaničku i s dítětem, tj. s teenagerem. Z celého procesu profesní orientace se nám vytratilo to, co je nesmírně důležité pro období dospívání – proces sebeurčení a formování osobnosti. V tomto procesu podstatnou roli hraje samostatné rozhodování a zodpovědnost, která souvisí s vývojem mozku a myšlení.

Mohu Vám začít vykládat o neurobiologii rozhodování a formování návyků, kterým se zabývám, ale propůjčím si jednodušší a pochopitelnější vysvětlení od Jana Antonína Bati, které v roce 1938 použil ve své knize „Budujme stát pro 40 milionů lidí" o tom, „jak vzdělávat (vrstvu mládeže) mezi 14. - 21. rokem, kdy je nejučenlivější. Zkušenost totiž ukázala, že nejsnáze ztrácejí práci (...) lidé nekvalifikovaní, že ji také nejtíže nacházejí. Naproti tomu i v letech krise a nezaměstnanosti je nedostatek pracovníků kvalifikovaných."

Dnes nemáme krizi nezaměstnanosti, a tak většina lidí si myslí, že v případě ztráty zaměstnání si najde podobné uplatnění v jiné firmě. Jen málokdo počítá s tím, že taková místa už nemusí existovat vlivem robotizace a automatizace, a že ta kvalifikace nebude muset stačit. V tomto případě ráda používám příklad táty z filmu „Karlík a továrna na čokoládu".

Náš současný vzdělávací systém a proces výběru budoucího povolání nepřipravuje teenagery ke změnám, které se už dnes odehrávají v průmyslu, ve finanční a jiných sférách, které zaměstnávají spoustu lidí. Stačí říci, že v 8. a 9. třídách základních škol často chybí předmět informatika, v 7. třídě se děti učí o parních počítačích nebo dostávají za úkol udělat sazbu novinového článku ve Wordu. Jenže právě moderní informatika a digitální návyky budou potřebovat všichni. Ale jak se tomu naučit, když neexistuje systém?

Systém rozvoje kariérních návyků, díky kterým si člověk dokáže vybírat práci, ve které se bude rozvíjet, bude spokojený a dobře placený, dnes je také na začátku. A díky tomu, že ve školách se často odehrává politický experiment, učitelé při vší snaze nejsou schopní podpořit každého žáka individuálně, ale právě tento přístup teenager potřebuje, když si poprvé vybírá svůj budoucí profesní směr.

Prostor pro zkoumání svých možností

Ano, skutečně většina teenagerů si střední školu vybírá samostatně, jenže tato volba je často ovlivněná názory dospělých, prezentacemi škol, romantickými představami o povoláních, výběrem přátel a spolužáků, a také vychází z neúplných informací, ze stereotypního pohledu na humanitní a technické směry nebo z iluze objektivity výsledků testů profesní orientace jako ve filmu „Hodíme se k sobě, miláčku?".

Ve výsledků všichni něco studují, získávají maturitní vysvědčení nebo diplomy, ale následně na všechno úspěšně zapomínají na prvním pracovním místě, obvykle vyžadujícím nižší kvalifikaci. Odkud se má vzít ta spokojenost? Smutné je na tom to, že tento stav mnozí dospělí považují za normální, jsme zvyklí na tento systém. Ale pouvažujme o tom společně, je to skutečně v pořádku? Život žijeme jenom jeden.

Nemá smysl vysvětlovat dospívajícím teenagerům, že je potřeba se učit, aby ke svým čtyřicátinám měli dům, stabilitu atd. Tento věk a tyto argumenty pro ně jsou jako z oblasti science fiction. Kromě toho, často vědomě nechtějí žít tak náročným a stresujícím životem jako jejich rodiče. Nicméně můžeme a dokonce potřebujeme pro ně vytvořit prostor, ve kterém je bude bavit zkoumat své možnosti, experimentovat s různými aktuálními profesními směry společně se svými vrstevníky, chápat v čem jsou opravdu dobří, a až následně si vybírat takovou střední školu, která jím pomůže rozvíjet jejich schopnosti s výhledem do budoucnosti.

V tomto případě studium je bude zajímat, bude jím dávat smysl, život je bude bavit, paradoxně začnou rozhodovat zodpovědně a nebudou se bát setkání s většími výzvami a dosahovat většího úspěchu. S takovým přístupem k člověku přichází dostatek a sebedůvěra, o které se nejvíc strachujeme jako rodiče. Takový prostor my vytváříme na našich kurzech.

Byl tento článek pro Vás užitečný?
Sdílejte ho se svými přáteli v sociálních sítích